OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zaškatuľkovanie nejakej kapely do blackmetalovej odnože hudby dnes častokrát vzbudzuje na tvárach minimálne úsmev. Aspoň ja mám taký pocit...KEEP OF KALESSIN boli pre mňa neznámou, no zároveň veľkým prekvapením. Samosebou niečo už môže naznačiť lineup v podobe Frosta a Attilu a k nim ešte neznámy Obsidian C.
Predpokladám, že túto pevnosť budú poznať len nemnohí tak v stručnosti kapelu predstavím. Aj pre mňa bolo prekvapenie, že existujú už od roku 1997 a majú na konte 2 plné albumy (viď. diskografia). Frosta a Attilu nemusím predstavovať, určite predstavujú sami o sebe dobrý potenciál pre tvorbu kvalitnej hudby, no prekvapivo celú inštrumentáciu si na svoje plecia berie Obsidian C, ktorý tiež nie je amatérom, keďže pôsobí ako session gitarista v Satyrovom spolku.
Pravdupovediac EPčkám vôbec neholdujem, ale už samotné intro je jedno z (naj)lepších aké som mal možnosť počuť. Aby som to priblížil jedná sa o zvláštne pôsobiaci dialóg pána - človeka a jeho sluhu - stroja, zasadený niekam do víchra pochmúrnej budúcnosti, alebo minulosti? Musím povedať, že táto hybridná atmosféra budúcnosti a minulosti sa tiahne celým albumom. „IX to odpáli vo veľkom štýle a to, že za bicími sedí Frost pocítite bleskovo rýchlo. Rytmika albumu je strhujúca takým spôsobom, že musím povedať, že takýto výkon Frost nepodal na zatiaľ žiadnom albume, kde som ho počul hrať. Pracuje so všetkým, čím sa na bicích pracovať dá, od skvele zvládnutých prekusií, cez rytmické zmeny dvojkopmi, neodmysliteľné a tentokrát skutočne ultrarýchle klepce a tiež dôjde na časté pomalšie a technickejšie party. Zhrnuté, rytmika je technicky blízko absolutória a Frost sa ukazuje na „Reclaim“ v životnej forme. Bicie však netvoria hudbu, aj keď sa viem sčasti stotožniť s názorom, že sú esenciálne pre dobrý black. Multiinštrumentálne Obsidianov výkon, ale rovnako zdatne „sekunduje“ majstrovi bicích. Jednotlivé skladby sú zložené veľmi precízne a inteligentne, žiadne banality ani žiadne onanie, kompozične na albume nevidím slabé miesto. Každá srší energickými motívmi, množstvom melódií, ktoré vás rýchlo dostanú, tiež nezmernou agresivitou a surovosťou. Nechýbajú ani ultrarýchle sóla, aj doslova „hitové pasáže...Napríklad refrén „Come Damnation“ zabíja a neverím, že existuje niekto kým minimálne tento refrén nepohne. Takýchto momentov je na albume bezpočet. Nájde sa aj spestrenie v podobe kláves, čistých gitár a plná priehršť atmosféry, akú som naznačil v úvode (aj keď to môže byť dosť individuálne). Attilov vokál je dostatočne preflákly na to aby som ho nejako popisoval, môžem len dodať, že výrazovo sa perfektne k albumu hodí a Attila so svojím hlasom pracuje vo veľmi širokom spektre.
Som možno príliš nekritický, ale som veľmi rád, že sa v dnešnej dobe ešte stále dá urobiť poriadny black. Po trocha nemastnej neslanej Chimére od MAYHEM je toto tá pravá náplasť na moje srdce. KEEP OF KALESSIN produkujú hudbu, ktorá myslím dokáže uspokojiť aj náročného poslucháča, je inštrumentálne prepracovaná, dynamická, pritom veľmi agresívna... a k tomu patrí adekvátne hodnotenie. Jedinou chybou je, že sa jedná o EP a dúfam, že v blízkej dobe vyjde rovnako silný plný album.
KEEP OF KALESSIN týmto albumom minimálne dokazujú, že výborný a svojím spôsobom aj tradičný black sa dá urobiť. Hovoriť o Reclaim môžem len v superlatívoch. Technicky strhujúce, melodické, agresívne a atmosférické dielo. Podpísaní: Frost, Attila, Obsidian C.
9,5 / 10
Obsidian C.
- gitara, basgitara, klávesy, programovanie
Frost
- bicie
Attila Csihar
- vokál
1. Traveller
2. IX
3. Come Damnation
4. Obliterator
5. Reclaim
Katharsis (2023)
Epistemology (2015)
Reptilian (2010)
Kolossus (2008)
Armada (2006)
Reclaim (EP) (2003)
Agnen - A Journey Through The Dark (1999)
Through Times Of War (1997)
Skygger Av Sorg (demo) (1997)
Není tak těžké spatřovat v tomto útlém (přesto vydatném) dílku souputníka poměrně rozporuplné novinky legendárních MAYHEM. Narozdil od jejich chimerického těkání je ale MCD "Reclaim" mnohem sevřenějším a přesvědčivějším manifestem old school BM tradice v moderním a instrumentálně vyzrálém hávu. Zatímco v záhybech Chimery číhá určitá nuda i stereotyp, trio zkušených harcovníků pod praporem KEEP OF KALESSIN prezentuje neméně našlápnutý, avšak kompozičně mnohem uvážlivější matroš. Výtečný zvuk, výtečné výkony všech zúčastněných, skvělá stavba kompozic, patřičně mrazivá atmosféra – přesně tak si představuju perspektivní black metal starého střihu!
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.